Stránky

středa 29. června 2016

Mandala - vzor života II. část


Život jako mandala.
Ve světě z mandal v sobě všechno skrývá tento praobraz, přirozeně i člověk.
Náš život se odvíjí v tomto vzoru a nic v tomto stvoření nemůže opustit tento univerzální rámec.

Život je cesta ze středu mandaly na její periferii a zase zpátky do jejího středu – do jednoty.

V mandale, pravzoru života, se znázorňuje krize životního středu jako bod obratu.
Mandala je symbol společný všem kulturám a jako archetyp cesty lidského vývoje je úzce spojena nejen s naší, nýbrž i s existencí celého vesmíru.

Lidský život začíná početím ve středu mandaly.

S početím opouštíme bezrozměrnou nekonečnost a ocitáme se v těle matky, kde jsme však ještě velmi blízko jednotě. Dítě je jedno s matkou. Začala se cesta ze středu mandaly na její periferii – krok za krokem opouštíme jednotu.

Při porodu je dítě vypuzeno z rajské země blahobytu, kde bylo zaopatření samozřejmostí. Fyzické spojení s matkou a výživou je ukončeno, dítě je odděleno. Od prvního nádechu až po poslední výdech, jímž tento svět opouštíme, musí člověk bez přerušení dýchat a podrobit se polaritě. I po tomto kroku ze středu směrem do světa, zůstává dítě matce ještě velmi nablízku.

Dítě roste, staví se na vlastní nohy až se odpoutá od rodičovského domu. Začíná mluvit a s každým „ne“ se ohraničí a vyloučí. S každým "ne" a s každým krokem se vzdaluje od středu a spěje směrem k periferii mandaly.

V pubertě pak „toto dítě“ končí a vznikne z něj „ta žena“ nebo „ten muž“. V archaických kulturách muselo dítě rituálně zemřít, aby se z něj mohl narodit dospělý.
Po pubertě je vědomá vlastní polovičatosti tak velké, že se mladí vydávají do světa hledat svou druhou polovičku. Cesta jde dále ven ze středu mandaly a jednou, poté, co ve světě protikladů více či méně všeho dosáhl, dojde každý na okraj mandaly.

Je to bod obratu, doba životního středu, vrchol, periferie mandaly, kde panuje největší napětí. Fyzický, a tím vnější rozvoj síly a moci končí ve prospěch vnitřního rozvoje.
PŘECHOD od vnějšího k vnitřnímu vývoji je předem dán vzorem, začíná cesta duše domů.
Po polovině života plné zauzlení nyní následuje rozuzlení.
Tuto šanci vědomě svým životem sledují národy, které si zachovaly své spirituální kořeny.

Co je pro nás známkou stáří a ubývající síly, je pro archaické národy vítáno. Vidí to totiž jinýma očima, jako cíl cesty domů, návrat do jednoty. Kde nám hrozí smrt jako konec světa, tam je pro ně přirozený průchod k jiné formě existence. Tato poslední krize pro ně tedy není žádným problémem.

My jsme naopak kolektivně na útěku. Snažíme se ignorovat krizi životního středu, abychom si nepřipomínali, že to tak nemůže jít dál a že polovina už je za námi. Ruku v ruce s takovýmto zjištěním by totiž muselo jít poznání, že se život obrací a kloní ke smrti, že jsme definitivně ztratili své mládí a místo něho stojí přede dveřmi stáří.
Po zpackaném porodu a nezvládnuté pubertě často ztroskotá i krize středu života. Tento rozhodující bod v životním vzoru je velmi zatížen obávaným tématem stárnutí a smrti jako výrazným rysem moderní západní společnosti.

Celý průmysl žije z obchodu se strachem z těchto témat. Barevné pilulky na cokoliv nám pomáhají vzpružit, napravit, rozhýbat, zvednout či omladit. Máme sklon lpět na ideálech mládí a přehlížet tak přirozený rytmus života.
Nejsme ochotni přijmout fázi přechodu, pak umělé hormony udržují ženy v iluzi, že se nic neděje, že mládí zůstává.
Muži jako padesátiletí se stávají dětinskými, místo toho, aby byli duševně opět jako děti. Oblékají si mladou módu, kupují si sportovní vozy a hledají mladé přítelkyně.
Spektrum tělesných potíží je od problémů s menopauzou se všemi jejími problematickými projevy až po deprese.

Mýty popisují návrat duše domů v různých variantách: Parsifal musí hledat tuto cestu zpátky k jednotě stejně jako Odysseus nebo Argonauté. V bibli je to ztracený syn, který za svůj návrat k otci, symbolu jednoty, obdrží zaslouženou odměnu.
Každý pohádkový hrdina následuje tento archetypický vzor. Někdy mu opuštění jednoty usnadní zlá macecha, pak si musí podmanit svět a nakonec najít svou druhou polovičku, tj. integrovat svůj stín.
Poté, co se s ním spojil v podobě princezny, vrací se oba domů k otci (do středu) a „jestliže neumřeli, žijí dodnes".
Tento vzor platí stejně i pro moderního člověka.


Napsala: Mirka Šellová
Použitá literatura: Dahlke, Rüdiger: Nemoc jako řeč duše. Praha: PRAGMA, 1998

Ujednání

Kopírování a šíření obsahu výhradně nekomerčním způsobem je možné v nezkrácené a neupravené podobě s připojením všech zdrojů a odkazů.