Stránky

neděle 12. února 2017

O nemoci a uzdravení


Rüdiger Dahlke: Muž, který do vás vidí
„Buďte rádi za nemoci, ukazují vám cestu.“ „Nesázejte na pozitivní myšlení, ale objevte svůj temný stín.“ Největší lékař naší doby má pro vás spoustu překvapení…

Rüediger Dahlke je německý lékař a psychoterapeut, průkopník psychosomatické medicíny. Na svých pětašedesát je zkrátka ve formě a zcela zdráv. A jeho recept? V Česku zatím krajně nepopulární – nekouřit a přestat jíst ztužené tuky, maso a mléčné produkty, o pití alkoholu ani nemluvě. I když kouření je ve srovnání se ztuženými tuky neškodné. Nebo jestliže je na cigaretách napsáno, že škodí zdraví, na kelímcích s jogurtem to mělo být už dávno.

Moderní studie na velkých vzorcích v tomto ohledu nepřipouštějí ani nejmenší pochybnost,“ říká průkopník psychosomatické medicíny a autor bestsellerů Nemoc jako cesta, Nemoc jako řeč duše a Nemoc jako symbol, jenž už před třiceti roky vyjevené veřejnosti vysvětloval, že nemoc není něco, co se nám jen tak přihodí, nýbrž něco, co si sami vytváříme. Neboli informace, že něco děláme špatně, a projev ztracené rovnováhy: „Lidé znova a znova dostávají takové tělesné problémy, které rezonují s jejich potlačenými či nevyřešenými tématy a konflikty.“

Rüdiger Dahlke jako jeden z prvních klasických lékařů dávno pochopil, že léčit lidi vypnutím varovných světýlek v podobě příznaků, které na tuto nerovnováhu upozorňují, není cesta k uzdravení, ale do hrobu. „To začalo už u Descartesa, Newtona a Galilea Galileiho… Už od začátku to byla chyba, chápat člověka jako stroj. Naštěstí se tento historický omyl dnes postupně začíná přehodnocovat a já se k tomu snažím v rámci svých možností přispět,“ odpovídá na otázku, proč dnešní medicína stále víc léčí, ale stále méně uzdravuje.

Změna jako lék
A protože si to začíná uvědomovat víc a víc lidí, doktor Dahlke s plným nasazením přednáší, věnuje se pacientům ve svém relaxačním a léčebném centru TamanGa nedaleko rakouského Grazu, kde žije, a každou zimu se na dvanáct týdnů odebírá na indonéský ostrov Bali, kde načerpává síly na další sezónu a píše knihy (na kontě jich má už skoro padesát). Krom toho také se svou první ženou vybudoval v Bavorsku Lékařské centrum Dahlke, jež se věnuje psychoterapii, psychosomatice a takzvanému celostnímu léčení, při kterém se neléčí nemoci, ale lidé.

„Nejsme zvyklí dívat se na nemoc jako na něco pozitivního. Ale že to tak je, jsem nezjistil v nemocnici, nýbrž při zacházení s pacienty. A tak vám mohu vyprávět příběh, při kterém jsem se probudil,“
Jeden skvělý lékař za mnou kdysi přišel s tím, že má neustálé úrazy a několikrát denně se prostě natáhne. Už při vstupu do ordinace šosem pláště strhl vzorky krve. Jeho život byl jedno velké fiasko. Poslední vztah mu skončil tak, že mu partnerka řekla: Chtěla jsem žít s lékařem, ale ne s takovým trotlem. On po mně nechtěl, abych něco napravil, ale aby se mu už nic nestalo. A mně došlo, že se vůbec nezabýváme prevencí a že mu neumím pomoct,“ vypráví téměř pětatřicet let starou historku.

Po této neobvyklé návštěvě svého kolegy se Rüdiger Dahlke, v té době začínající nemocniční lékař, začetl i do homeopatických knih.
Dalkeho proto napadlo, že jeho pacient potřebuje změnu. A vytáhl z něj, že jeho dávným snem bylo provozovat etnomedicínu, ale nechal se odradit. „Z Afriky, kde našel svou životní lásku, mi potom poslal dopis, který změnil moje chápání medicíny. Děkoval v něm svým úrazům, že ho dovedly až sem. To byla moje první myšlenka ke knize Nemoc jako cesta. Pochopil jsem, že nemoc má opravdu tu moc přivést člověka na správnou cestu.“

Postupně si doktor Dahlke začal všímat souvislostí a učil se porozumět tomu, co nemoc vlastně symbolizuje.
V dalším bestselleru Nemoc jako symbol už podává přes 400 klinických obrazů nemocí s více než 1000 příznaky.
Například: Co znamená třeba zvětšené srdce? Křesťané to vítají, ale na tělesné úrovni je to problém. A to je právě ono. Nikdo z těchhle pacientů nemá velké srdce v tom přeneseném smyslu, a tak se to zhmotnilo na tělesné úrovni.
Růst je přirozený. Vždycky jsou ale dvě možnosti růstu – první je ta zdravá, na úrovni vědomí, směrem k rovnováze a porozumění. Pokud tuhle vytrvale odmítáme, růst se přenese dovnitř těla, kde se často projeví třeba nádorem.“

Na otázku, proč stále tolik doktorů nechce nebo nedokáže pochopit, že k uzdravení vede pouze odstranění příčin, nikoli konzumace dalších jedů v podobě prášků, odpovídá: „Byli tak vychováni. Vidět je to i na tom, že nejdříve je školí na mrtvolách. O duši jsem se například v průběhu studia nedozvěděl ani slovo.“

Jak ale může být tak v klidu? Ta hlavní chyba samozřejmě není na straně lékařů, ale pacientů. Ostatně není žádné „my“ a „oni“ – jsme pouze my.
S čímž souvisí druhé, ze všeho nejdůležitější téma, o kterém Rüdiger Dahlke často hovoří - téma stínu neboli našeho podvědomí.
Dahlke proti nikomu a ničemu nebojuje, pouze pozoruje. A říká: „V zásadě jsou všechny symptomy – tělesné, psychické i sociální – projevem stínu. Jsou v něm ukryty ty vlastnosti, které bychom u sebe radši neviděli, a tak je potlačujeme.

Nemoc jako symbol (obrazy některých chorob podle Dahlkeho knihy)
  • Alergie – konflikt mezi agresí a senzibilitou, válka na tělesné rovině. Řešení: poznejte, že máte nepřátele i v sobě
  • Obezita – vnější plnost místo vnitřního naplnění, vyhýbání se realitě. Řešení: naučit se chránit jinak než tukovou izolací
  • Rakovina – nezpracované zranění, problém, který si člověk nepřiznává a který ho ničí.Řešení: vzpomeňte si na to, co v životě doopravdy chcete, a najděte odvahu to uskutečnit.

Pokud ale chcete dosáhnout seberealizace, musíte propojit své já se svým stínem. To je klíčem k životu.

Pozitivní myšlení a stín
Lidé si myslí, že když myslí pozitivně, začnou se dít pěkné věci, ale vše probíhá podle zákona polarity a zákona rezonance. Čím víc zdůrazňujete světlo a pozitivně myslíte, tím větší prostor pro stín vytváříte. Jedině když se se svým stínem konfrontujete, můžete se stát opravdovými anděly pro ostatní.“

Během dětství a dospívání vytváříme stín, abychom utvořili svou osobnost a byli schopni přežít. Vytěsňujeme všechny křivdy, traumata, strachy, přizpůsobení a všemožné věci, které odmítáme tolerovat ve svém vědomí. Pokud se ale jako dospělí chceme vyvíjet, nezbývá než Pandořinu skříňku otevřít a potlačené věci opět vytáhnout na světlo. A poslouchat svoji duši, jak píše Rüdiger Dahlke v knize Princip stínu

Prvním krokem je samozřejmě vůbec si to uvědomit. Jakmile cokoli vykážeme z našeho vědomí, protože z toho máme strach, stane se to nevědomým a poklesne do stínu. A naopak – vždycky, když nějaký vytěsněný a odmítaný pól vrátíme do našeho vědomí, posune nás toto sjednocení protikladů blíže k jednotě.

Nebát se stínu
Hlavní otázka tedy podle Dahlkeho zní: „Na nemoci a nepřátele zaútočíme, nebo s nimi začneme pracovat? Budeme válčit, nebo je přijmeme a smíříme se s nimi?“

Stačí se rozhlédnout kolem sebe, aby jednomu bylo jasné, že jsme jako lidstvo prozatím ztroskotali někde u první lekce. Svět je šílený, protože my jsme šílení.
Jak říká Dahlke: „Všichni chceme jenom to dobré, ale vytváříme jenom to špatné. Všichni chceme mír, ale pořád válčíme. Všichni chceme lásku, přesto je tak moc nenávisti. Vše má světlo a stín, všechno na tomhle světě.
Lidi jsou nevědomí – a to je stín. Vědomí je světlo.“

Existují jen dvě strategie „nezpracování“ stínů, ať už v podobě potlačování nechtěných vlastností, či informací, které se nám zrovna nehodí.
V prvním případě stíny pojmeme dovnitř sebe v podobě alkoholismu, obezity či cukrovky.
A druhá možnost? Bojujeme s okolím a hledáme obětní beránky.

„Příliš jednostranně jsme se dostali do mužského pólu, čímž pro sebe vytváříme svět hektiky a stresu a stále více se nám z očí ztrácí smysl života. Abychom se znovu dostali do rovnováhy, měli bychom proti tomu něco podniknout.“ Jenže co?

Jelikož si odmítáme své stíny připustit, tak je projektujeme na své okolí a házíme odpovědnost na druhé, třeba na politiky. V knize Čím onemocněl svět Dahlke píše, že abychom uzdravili svět, musíme od společenské hry zvané projekce, kdy hledáme viníky v jiných lidech, ustoupit a přihlásit se k odpovědnosti.

Jak za stav světa, tak za své zdraví. Na semináři používá i jeden zajímavý příklad projekce. „Prasata nejsou špinavá, nejšpinavější jsou lidi. To my je nutíme žít ve vlastních výkalech a za pět měsíců je naženeme na jatka. A ještě jim říkáme špinavá prasata. To je projekce. Stínem toho všeho je, že se nám dělá špatně, vepřové nám neprospívá. Zvlášť když tato inteligentní a citlivá zvířata stojí na porážku frontu a vidí, co se jim stane. Když to maso plné hormonů strachu sníte, dostanete, co jste si zasloužili. Od dob, co prasata vraždíme masově, se ten strach přenáší do nás. Spousta prasat zešílí, stejně jako lidí. Mnozí z vás to možná netuší, ale to vás nechrání před důsledky,“ usmívá se Rüdiger Dahlke. A dodává: „Špatné není svůj stín uvidět. Zle vám bude pouze v případě, že ho budete potlačovat.“

A právě v nové knize Princip stínu (a částečně i na pražském semináři) konkrétně radí každému odvážlivci, jak se stínem pracovat.

Neslibuje žádné jednoduché cesty, zato výsledek je prý zaručen.
Nemá totiž smysl bojovat proti korupci, hladomoru ani blbosti, neboť to, proti čemu bojujeme, přetrvává.
Pouze když uzdravím sám sebe a budu šťastný – a vědomý –, spustím lavinový efekt i ve svém okolí. 

Chce to jen začít:
„Cesta za stínem je tou nejnapínavější dobrodružnou cestou, na jakou se můžete vydat. Jakmile uděláte první krok, bude to stále větší zábava, kousek po kousku prosvěcovat vlastní temnotu, rozšiřovat při tom stále více své vědomí a stávat se přátelštějšími – vůči druhým a zejména vůči sobě.“

Vytvořila: Mirka Šellová
http://www.dahlke.at/

Ujednání

Kopírování a šíření obsahu výhradně nekomerčním způsobem je možné v nezkrácené a neupravené podobě s připojením všech zdrojů a odkazů.