Stránky

neděle 5. března 2017

O meditaci - 1. část


MEDITACE
Meditace je proces, během něhož se učíme užívat vlastní mysl moudrým a dovedným způsobem.
Postupně vede ke klidu, spontánnímu očištění, hlubokému porozumění a konečně k úplnému očištění ode všech škodlivých stavů mysli.

DŮLEŽITOST VLASTNÍHO POSTOJE
Meditace se nepodobá běžné činnosti, protože není zaměřená na dosažení žádného cíle,
ani neužívá lineární či usměrněné myšlení. Je to postup, na jehož počátku necháme svoji přetíženou mysl, obvykle plnou rozrušení, agresivity, vzteku, strachu a úzkosti, aby zpomalila a samovolně spočinula v klidu.

To, co je u meditace nejdůležitejší, je postoj, který k ní zaujmeme.
Pokud chcete pomocí meditace něčeho dosáhnout nebo ve své mysli něco změnit, pak váš přístup nedovolí meditaci, aby nastala. Výsledkem snažení bude spíše vnitřní konflikt a napětí.

Mnoho lidí si například myslí, že smyslem meditace je vyprázdnit mysl, zastavit myšlenky nebo nějak ovlivňovat či ovládat vnitřní mentální a emocionální pochody.
A tak sedí a očekávají, že se jim to podaří, jako král Knut, který seděl na trůně na břehu mořském a marně rozkazoval vodám, aby ustoupily.
Takové úsilí by vedlo k témuž - namísto vnitřního zklidnění by spíše rostlo napětí a hromadily se potlačené emoce, které by se nakonec mohly provalit do vědomí a vyvolat ještě větší vnitřní zmatek.

OTEVŘENÝ POSTOJ
Základním prvkem přístupu k meditaci je akceptace, příznivý a otevřený náhled na sebe. Ten začíná u vlastní mysli. Učíme se přijímat vše, co se v mysli odehrává - všechny myšlenky, pocity, cokoli - a vyrovnávat se s tím.
Pokud se sebou budeme chtít nějak manipulovat, pokoušet se násilně si navodit jiný stav mysli, dospějeme k sebeodmítání a jen si způsobíme další obtíže. 
Když se nad tím zamyslíte, dává to opravdu smysl. Pokud musíte žít s někým, kdo vás nebere takové, jací jste, ale neustále se vás snaží měnit, vychovávat, formovat podle své vlastní představy o vás, nebude se vám to zamlouvat. Budete si připadat nepříjemně, budete trpět pocity útlaku a nakonec se vzepřete. Vaše vztahy s tímto člověkem budou špatné, napjaté, konfliktní.

Cvičení mysli je založeno na stejných principech, neboť právě na mysl pohlížíme jako na své "já". Pokud nejsme schopni vyjít sami se sebou, chybí nám základ pro vnitřní harmonii a klid.
Hovoříme-li o akceptaci, hovoříme prostě o bezpodmínečné lásce - a začínáme od sebe. Pokud nejsme schopni brát se tak, jak jsme, a mít rádi sebe sama bez různých "kdyby", bez podmínek, nebudeme schopni akceptovat a mít rádi ani druhé. Pokud žijeme ve stavu vnitřního emocionálního konfliktu, zmatku a napětí, působíme právě takto na okolní svět, neboť navenek projevujeme právě to, jací jsme uvnitř. Pokud se učíme brát se takoví, jací jsme, a mít rádi sebe sama bezpodmínečně, potom právě toto budeme vyzařovat do světa.
Budeme-li šťastní, klidní a milující, budeme přirozeně vyjadřovat tyto vlastnosti.

Lidé často nesprávně chápou zásadu sebeakceptace a domnívají se, že znamená schvalování či dokonce podporu škodlivých stavu mysli.
Například většina dětí slýchává, že je špatné být vzteklý nebo mít zlost na druhé atd. Jsou utvrzovány v postoji, že tyto stavy jsou nepřijatelné nebo nebezpečné. ("Když budu mít tyto pocity, budou mi nadávat, odsuzovat mě, nebudou mě mít rádi.")
To vede k potížím a zmatku v mysli, protože každý člověk jimi v určité míře trpí.
Obvyklým řešením je tyto projevy ignorovat, namlouvat si, že se týkají jen ostatních, či dokonce jejich existenci popírat. Přesně toto děláme se všemi svými "nepřijatelnými" myšlenkami a pocity a zcela iracionálně přitom věříme, že pokud to budeme dělat dostatečně dlouho a důsledně, pak snad zmizí. Jenže to se nestane. 
Takový přístup nevede k ničemu jinému než k vnitřnímu konfliktu, chronickému napětí, úzkosti, strachu, neuróze, psychickým a nakonec i fyzickým poruchám.

Negativní stavy nezmizí, dokud s nimi nebudeme něco dělat. Je pravda, že škodí. Jsou zhoubné a ničivé. 
Působí potíže nám i ostatním, jsou příčinou všech problémů světa. Pokud je jimi mysl zaplavena, nemůžeme pociťovat štěstí, klid a lásku. Ale jak k nim máme přistupovat, pokud potlačování, popírání a manipulace situaci jen zhoršují?
Řešením je pravý opak toho, co většina lidí považuje za účinné - tedy otevřenost a akceptace.

Zkusme použít analogii.
Když onemocníte, jdete k doktorovi. Jeho prvním úkolem je určit diagnózu vaší nemoci, tj. musí hned na počátku připustit, že jste nemocní.
To neznamená, že vaši chorobu schvaluje nebo říká, že je to skvělá věc. Jde pouze o to, že dokud ji nebude brát jako skutečnost, nebude s ní moci nic dělat.
Kdyby vám řekl, že vaše nemoc je špatná a nepřijatelná, že máte jít domů a nedělat hlouposti, šli byste k jinému doktorovi. Úkolem doktora je brát vás takové, jací jste, vyšetřit vás a zjistit, proč máte zdravotní obtíže, určit diagnózu a léčit vás. Přesně o toto jde, když hovoříme o akceptaci. Berte se takoví, jací jste. 

Meditace odkrývá na stále hlubších úrovních děje odehrávající se v mysli, a to není možné bez sebeakceptace. 
Právě takový by měl být správný přístup. Pokud na sebe budete pohlížet otevřeně, v mysli vyvstane velká síla a přizpůsobivost. Omezená a zranitelná mysl, která se nedokáže vyrovnat se životem, se otevře a rozšíří.

Zde leží počátek lásky a soucítění, bez nichž není meditace možná. Většina z nás je však nepociťuje a rozvine je až na stezce spirituálního snažení.

Otevřený postoj je nejdůležitější aspekt meditace, jenž by měl být v naší mysli přítomen stále.


Zdroj: Rob Nairn, Klidná mysl. Uvedení do buddhismu a meditace

Ujednání

Kopírování a šíření obsahu výhradně nekomerčním způsobem je možné v nezkrácené a neupravené podobě s připojením všech zdrojů a odkazů.